Maják v mém rozbouřeném oceánu

Aneb když mě můj muž zklidní a ustojí můj emoční oceán…

Ráda používám příměr, že my ženy jsme jako rozbouřený oceán a naši muži jsou majáky, které nejen že to ustojí, ale také nám posvítí na cestu, abychom se měly kam vrátit.

Ano, občas to tak je. Jsme cyklické, chaotické a někdy je nás prostě příliš moc. Kdo by nemiloval vodu a rochnění se v moři. Jenže někdy je toho prostě příliš. Umíme být klidné a hravé, ale také dokážeme druhému rychlostí blesku přivodit ledovou sprchu nebo ho začít topit. 

Poslední dobou jsem hodně zaneprázdněná. Pracuji na vícero projektech naráz a občas jsem již unavená.  Ráda pracuji pod tlakem, jenže někdy se v tom sama začnu ztrácet. Dostanu se ze svého STŘEDU a už se to se mnou veze. Začnu být chaotická, ale také pěkně protivná. 

Jedna emoce začne střídat druhou a začnu padat do emočního víru. V jednu chvíli jsem v pohodě a za chvíli chodím po bytě a hystericky řvu, že to nezvládnu. 

Dříve to bylo peklo, jelikož jsem se neměla o koho opřít. Respektive, nedokázala jsem se chytit pomocné ruky, která se mi nabízela. Prostě to všechno zvládnu sama a basta.

Inu, "fungovalo" to nějaký čas...

Jenže ve finále jsem z toho byla ještě unavenější, protože někdy je nemožné obsáhnout a zpracovat naráz všechny emoce, které mám. A navíc si udržet tvář, že to všechno zvládám na jedničku… neskutečně náročný! 

Postupně jsem zjistila, že nejsem sama. Mám svého muže, jenž je mi majákem, který hrdě stojí na skále a perfektně mě uzemní kdykoliv, když jsem ze všech těch svých emocí zmatená a vyčerpaná. Tedy, když mu DOVOLÍM, aby mě uzemnil.

Občas jsme jak červí díra, naše temnota se roztahuje všude a úkolem našeho muže je dát nám HRANICI. Zarazit nás. Protože jinak se začneme hrabat i v jeho věcech.. tenhle šuplík má být jinak a tohle dělej jinak… Bravurně dokážeme svou pozornost stočit na toho druhého. Utečeme tím od svých problémů a najednou nejsme v háji my, ale podle nás potřebuje zachránit ten druhý, takže hurá na to! Občas potřebujeme slyšet rázné DOST, abychom se probraly a přestaly. Znáš to? 🙂 

Mé poslední zhroucení

Minulý týden se to zrovna stalo. Pracovala jsem na svém webu a jelikož nejsem žádný ajťák, podařilo se mi zablokovat si nejen celý web, ale i přístup k němu. Podařilo se mi to, přestože jsem postupovala podle návodu…

Jelikož se to táhlo celý den, už jsem z toho byla zdeptaná a začala jsem vyšilovat. Myslela jsem, že se na to celé vykašlu a začnu si prostě hledat práci ve fabrice, abych nemusela tyhle věci už nikdy řešit. Jo, až takhle jsem byla rozčilená! A chtěla jsem kopat kolem sebe.

Měla jsem prostě na krajíčku... Několik měsíců mé práce bylo během vteřiny pryč...

Můj muž prostě všeho nechal a šel mě obejmout.

Byl naprosto úžasný. Vycítil, že potřebuji podpořit. Že nestačí, když mi řekne, ať se uklidním a nehysterčím, že se to určitě dá spravit, nebo jinou v tu chvíli nechtěnou poznámku.

Prostě přišel, objal mě a držel. A já mu to dovolila!

Navedl mě, ať napíšu na podporu a nějak že se to určitě vyřeší. Odvedl mé myšlenky a jen se mnou byl. Byl mým majákem, kterého jsem se mohla chytit, abych se neutopila ve své emoční bouři. 

Víte, celý počítačový svět je tak trochu mužským světem, a já jsem v něm velice ztracená. Jenže tentokrát jsem se zorientovala docela rychle. Díky podpoře mého muže jsem se nebála oslovit ajťáky, aby mě navedli. Krok po kroku se mi samotné podařilo web obnovit a získala jsem tím cenné zkušenosti a další rozhled v této oblasti.

 

Nejde o to pět pouze chválu. Občas jsme nesnesitelní oba. Jenže podstatné je, že si dovolíme přijmout laskavou náruč toho druhého. On mi podá ruku a já se dostanu na chvíli ze svých emocí, abych se neutopila. A já ten jeho maják zas někdy ošplouchnu svou vodou, aby se probral zase on 🙂 A přesně o tom partnerství je.